Tvorbu autora novelky Léky smutných, Pavla Gottharda, jsem jako čtenářka znala ještě dávno v době, kdy publikoval krátké povídky na blogu pod přezdívkou Lischai. Tehdy mě jeho tvorba neuvěřitelně zaujala - psal o tom, jaké to je, být "tak trochu jiný", utíkat do jiných světů. Ukazoval na pokrytectví dospělých, lidí s "cedulkou" a na to, jak je důležité nenechat se svázat rezignací na prožitky a fantazii. Nejenom, že mě oslovovalo poselství jeho textů, ale vždy byly i skvěle napsány. Takže jakmile jsem se doslechla, že Lischaiovi (nějak mu nedovedu říkat jinak, i když tuhle přezdívku už asi dávno nepoužívá) konečně vyšla knížka, a to dokonce u slovutného Hosta, moc jsem se těšila. Byla jsem zvědavá, kam se od svých prvních počinů posunul, jestli mě stále ještě bude mít čím oslovit a v neposlední řadě, jak si poradí s delším a komplexnějším textem. Knížku jsem schlamstla jako malinu. Ale bohužel jsem si oproti očekávání moc nepochutnala.
 |
| Zdroj |
